Pokračujeme v posledním díle o českých biatlonistech. Tentokrát se zaměříme na zajímavé postřehy Michala Krčmáře, jednoho z nejzkušenějších členů současné české reprezentace.

Někteří sportovci vyhrávají s grácií a prohrávají s úsměvem. Michal Krčmář mezi ně nepatří a bez váhání to přiznává.

„Každé neúspěch mě frustruje, obzvlášť když vím, že na to mám, ale nedokážu to splnit.“ Krčmář říká, že Bezky.net.

Právě toto odmítání spokojit se s snadným sebepřijetím může být největší silnou stránkou jedné z nejlepších českých biatlonistek současnosti.

Prohrávání jako řemeslo

„Kdo tě naučil prohrávat?“ – na tuto otázku Krčmář odpovídá s charakteristickou přímočarostí: „Zdá se, že jsem se to musel naučit sám.“

V individuálních sportech se prohry hůře snášejí než v týmových. Není za kým se schovat, nikoho nelze vinit ze špatného výkonu. Krčmář to ví. A přesto, nebo možná právě proto, trvá na tom, že stále neumí prohrávat v pravém slova smyslu.

„Pokud chcete být kvalitním sportovcem, nesmíte umět prohrávat. Ale měli byste umět, jak se s tím vypořádat.“

Existuje tenká hranice mezi zdravou ambicí a destruktivní frustrací. Krčmář se s těmito pocity často potýká.

Chybějící šatna

Biatlon je individuální sport. Michal ale dříve play fotbal a v jeho soutěžním životě mu chybí kolektivní aspekt.

„V biatlonu mi trochu chybí šatna, takže se to snažím dohnat ve štafetách.“

Skupina mužů, společný cíl, sdílený adrenalin – to se nedá úplně nahradit.

Přesto se nenechá romantizovat situaci. V týmu vždy najdete opravdové přátele, celoživotní společníky. Ale jsou tu i lidé, se kterými se musíte naučit fungovat na kolegiální bázi.

„S nimi si na pivo ani na kafe nepůjdete, ale musíte spolupracovat.“ Takhle Krčmář vnímá mezilidské vztahy v profesionálním sportu.

„Ačkoli je biatlon individuální sport, částečně je to stále týmový výsledek. Někdy někomu pomůžete vy a jindy on pomůže vám.“

Sportovní rodiče

Krčmář má sport doslova v krvi. Jeho otec závodil v biatlonu a dokonce se zúčastnil olympijských her v Lillehammeru. To ale bylo za rozpadu Československa – a on reprezentoval Slovensko.

„V té době byli jako Češi obviněni ze sabotáže a on musel opustit národní tým.“

Sportovní kariéra zkrácená politickým tlakem. Hořký příběh z doby, kdy se hranice mezi státy teprve formovaly.

Jeho matka playvolejbal.

„Od útlého věku jsem byl veden ke sportu různými způsoby.“

Nejde jen o geny nebo tradici – jde o prostředí, hodnoty a to, co se vštěpuje doma od dětství. Krčmář zdědil svůj sportovní instinkt, ale naplňoval ho vlastní vůlí.

Vlastní rodina a kompromisy

Michal je nyní otcem a manželem. A toto spojení s vrcholovým sportem se neobejde bez třenic.

„S rodinou si užíváme hezké chvíle. Ale když musíte vymyslet, jak to skloubit, padá to na bedra vaší ženy.“ říká otevřeně.

Když přijde domů, snaží se dětem dát sto procent. Ale po náročném tréninku mu chybí energie a trpělivost není taková, jaká by měla být.

„Snažím se je ochočit, ale obvykle se mi to nedaří. Není to snadné, ale rozhodně bych to neměnil.“

Rozhodnutí pokračovat v závodní kariéře přineslo i nová pravidla.

„Musel jsem se naučit říkat ne.“

Priority jsou jasné: věnovat se rodině a trénovat na 100 %, žádná kompromisní řešení.

„Na co netrénuji, to nemám.“

Sport je milosrdný jen k těm, kteří si ho váží.

Dvacet, třicet sekund před startem. Desítky závodníků kolem, buší do hrudi a předvádějí svou sílu.

„Snažíš se jich nevšímat. Buší si do hrudi a snaží se signalizovat, že jsou alfa samci.“

A pak zazní výstřel – a jste jen vy a stopa.

„V těchto napjatých chvílích můžete začít pochybovat o sobě.“

Ale Krčmář ví, jak tento vnitřní hlas umlčet: právě jistotou odvedené práce.

„V těchto chvílích vím, že jsem udělal maximum.“

To je závodní filozofie Michala Krčmáře.

Vzpomínky z dětství

Mládí strávené ve Vejsplaché – místě, kde dnes stojí aquapark – má pro Krčmáře nezaměnitelnou atmosféru. playhrál tam s trenérem Sukem něco jako softball; všichni chtěli play celý trénink, ale pak museli znovu běhat. A po tréninku posílali kuličky do sněhu na dvě hodiny. Žádná sofistikovaná metodologie, žádné vědecké tréninkové plány. Jen kluci, sníh a radost z pohybu.

Právě tento základ – upřímná láska ke sportu, ne k medailím – ho žene nad vodou i dnes, kdy už mohl dávno skončit.

Proč pokračovat?

Otázka, kterou si v dospělosti klade každý sportovec. Krčmářova odpověď je překvapivě neokázalá.

„V posledních letech to není založené jen na výsledcích, ale na pocitu. Chci se posunout dál nebo zlepšit nějakou svou dovednost. Dokud cítím, že na to mám, myslím, že má smysl pokračovat.“

Žádné patetické řeči o olympijských snech. Jen tichá, upřímná touha být lepší než včera.

A pak je tu ještě jedna věc, ve kterou Michal Krčmář upřímně věří.

„Ve sportu máš obrovskou výhodu. Kdo si v práci může jít po obědě lehnout?“ s úsměvem dodává, že tohle už po skončení kariéry do konce života neudělá.

Tak dlouho, jak jen může, posílá svému švagrovi provokativní fotografie ze své odpolední siesty s komentářem: "Co to děláš?"

Také čtení: České biatlonové týmy pro sezónu 2026/2027

Zajímá vás biatlon? Klikněte ZDE a přečtěte si o tom více.